Měl jsem teď takové náročnější období a potkalo se několik věcí, které můj optimistický pohled na život srážely a já se s tím musel vypořádávat. A to obnášelo i nějaké rozpravy s kamarády, kde jsem si prostě a jednoduše stěžoval. A docela mě zarazily některé reakce. Ti kamarádi byli překvapení, že mám nějaké potíže, nebo se mi něco nedaří. Měl jsem z nich pocit, že působím jako člověk, který všechno zvládá levou zadní a veškeré změny v jeho životě jsou vždy cesta „za lepším”.
Přemýšlel jsem o tom a chápu to. Já i když si na něco stěžuju, tak to dělám tak, že jsem nad věcí, že to beru jako součást života a že to bezproblému zvládám. Prostě nechci působit jako hromádka neštěstí a vynucovat si lítost. Už kdysi dávno jsem si vzal k srdci kritiku české povahy, že na otázku „Jak se máš?” klidně odpovídáme negativně, i když je to člověk, kterého vidíme po dlouhé době a nemáme s ním blízký vztah. A tak to nedělám. Proč bych někoho měl hned na začátek konverzace otravovat svými problémy, on má svých jistě dost. Navíc na to mám psychoterapeuta. U mě je ale možná asi trochu problém, že se takto chovám i k bližším známým, kamarádům i rodině. A když pak něco občas upustím, tak jsou překvapení 🙂
Další dílek do skládačky je ten, že docela žiju na sociálních sítích a vlivem své profese (marketing) mám navíc tendenci věci dělat hezké 🙂 A tak chápu, že pokud někdo čerpá hlavně z mého virtuálního působení, tak musí naznat, že asi opravdu žiju SVŮJ dokonalý život.
No, vážení čtenáři, není to tak. Jsem obyčejný člověk, který má své chyby, slabé stránky a někdy prožívá nepříjemné chvíle, se kterými se vypořádává těžce, nikoliv s nadhledem. Jen to prostě nedávám na odiv a spíše se snažím šířit tu pozitivitu, protože mám zkušenost, že ona se mi pak jako bumerang zase vrátí. Na šíření zla máme ve společnosti jiné experty – ale to by bylo na jinou debatu.
