Když jsem se zpomalováním začínal, cítil jsem v mnoha situacích velkou úlevu. Nacházet způsoby, jak si lépe plánovat čas, uvědomovat si své momentální prožívání, dělat si prostor na sebe, relax a koníčky, umírňovat přebujelé myšlení a omezovat činnosti, které nás příliš zatěžují – to všechno jsou jednoznačně příjemné momenty. Avšak snad každá dobrá věc má také své stinné stránky.
Zpomalování jako výmluva
Co když se ze zpomalování stane výmluva? Co když člověk začne odsouvat povinnosti a zodpovědnosti? Co když někdo začne živit svou lenost argumentem, že má právo dělat si jen to, co chce? Nebo snad dokonce nedělat nic?
Pak je zaděláno na problém. Filozofie zpomalování nabádá k tomu dělat věci správnou rychlostí. Není to argument obhajující prostou lenost. Zpomalování nesmí člověka úplně zastavit, jinak shnije.
Zpomalování jako odpojený nabíjecí kabel
Pomalý uvědomělý život pod kontrolou s vyváženým pracovním, osobním a rodinným životem je pro mnohé krásná představa. Přesto, pokud by toho někdo opravdu dosáhl, šťastný by pravděpodobně nebyl. Abychom si užívali komfort, potřebujeme čas od času zažít i diskomfort. Abychom byli šťastní, potřebujeme občas být i nešťastní.
Zpomalování může nabádat k tomu, aby si člověk dával cíle čím dál níž – aby na to stačil, aby si vše v klidu naplánoval, aby se vyhnul komplikacím. Ale pak, když nízkého cíle dosáhne, z toho vlastně ani nemá radost. Sice vydává jen malé množství energie, ale nic ho ani nedobíjí – pomalu energii ztrácí.
Naopak právě překonávání překážek, řešení problémů, výstupy z komfortní zóny nás dokáže nakopnout a dodat energie obrovské množství. Klíčem k úspěšnému zpomalení je rovnováha. Nečekaně. Vybití je totiž stejně škodlivé (ne-li víc), jako neustálé přebíjení a přetěžování.
Všechno dobré je i pro něco zlé
Tyto neblahé projevy jsem na sobě zpozoroval. Naštěstí nenarostly do takových rozměrů, aby to způsobilo závažné životní obtíže. Nastává však fáze vystřízlivění, která je nepříjemná. Prostě se to nesmí s žádnou meducínou přehnat 🙂
