Většina mých „článků” je poměrně přímočarých a mají v podstatě jen jedno hlavní poselství. Tento je trochu jiný. Sešla se mi dvě témata, která mi dávají smysl provázat dohromady. Tak do toho 🙂
Kdy jindy než teď
Lidé mají tendenci věci odkládat. A to nejen ty nepříjemné, kde je to svým způsobem přirozené, ale i ty v podstatě pozitivní – například realizaci svých snů. Proto, když jsem začal přemýšlet o řidičáku na motorku, tak jsem si tuhle frázi neustále opakoval. K motorkám jsem měl daleko a v životě se svezl jen párkrát. Letos na jaře mně ale „něco” vnuklo myšlenku, že by možná nebylo od věci si řízení motorky vyzkoušet. Prokonzultoval jsem to s lidmi, co řidičáky mají, a plán se vyrýsoval. Nejprve si to vyzkouším v autoškole a udělám řidičák, pak se rozhodnu, jestli si třeba pořídím stroj vlastní. Kdy jindy to uskutečnit než v době, kdy ještě nemám závazky, už jsou i nějaké finance a co se týká věku, tak někde poblíž vrcholu mentálních i fyzických sil.
A jen taková vsuvka pro ty, kteří nad tím taky třeba přemýšlí, nebo které bych svým článkem inspiroval. Za mě opravdu dává smysl začít s motorkou co nejdřív a postupně přecházet na větší a silnější. Myslím si, že mi takové věci celkem jdou, a přesto jsem se s velkou motorkou musel docela poprat a nebylo to pro mě úplně jednoduché. Řidičák mám sice neomezený, ale respekt obrovský a autoškolou učení se řídit motorku vlastně teprve začíná.
Zpomalit na motorce
Někdo by si mohl říct, že se snažím v životě zpomalit, a přitom se dám na koníčka, který je spojován s velkou rychlostí a nebezpečím. Ale kdo si něco o pomalé filozofii přečetl, tak ví, že je potřeba nebrat to doslova. Už po první jízdě s instruktorem jsem tušil, že moje touha naučit se řídit motorku měla opodstatnění. Ten pocit popisuju jako „uzemnění”. Ne, neznamená to, že sebou fláknu na zem. Ale řízení motorky mě vrací na zem. Je to naprostý protiklad mému běžnému životu. Mám abstraktní a z velké části virtuální práci, mám i hodně „abstraktních” koníčků a vůbec spoustu času prostě trávím myšlením. Do toho všeho totální přetlak informací, vyrušování a těkání od jedné myšlenky / činnosti k druhé – což mimochodem někteří odborníci považují za prokletí současného světa. Motorka je o něčem jiném, najednou musím být tady a teď. Nemám prostor přemýšlet, vymýšlet a hloubat. Prostě musím řídit.
A přesně toto je ten hlavní důvod, proč jsem v tom pokračoval a proč si nakonec tu motorku nejspíš pořídím. Neláká mě rychlá jízda a závodění, ale spíše pohodové vyjížďky, kdy budu moct „vypnout hlavu” – lépe řečeno, nedat jí prostor přemýšlet, ale naopak udržovat ji v maximálním soustředění na konkrétní jednu činnost. Auto už na to po letech nefunguje. Auto je automatika, tam myšlenky nezastavím, spíš naopak. Samozřejmě se nabízí, že i ta motorka se stane časem automatikou a přestane mi přinášet to, co popisuju. Je to otázka, jestli to tak opravdu bude, a jdu do toho s tím, že přestat jezdit můžu kdykoliv, ale zážitky, zkušenosti a (částečně) dovednosti mi zůstanou.
